Prežitkový Workshop
Nov vo váhach
Poď sa spolu so mnou naladiť na aktuálny rytmus Luny.
Vysielame 01.10.2024
Hoj, mor ho! detvo môjho rodu….
Vyskočil na mňa na facebooku – status Verči, mojej pravej ruky a školskej technickej víly. Ako som ho čítala, fúúúúú! Zimomriavky na celom tele. Vnímala som:
? Obrovskú vďačnosť za dobu, v ktorej žijeme, som ucítila v každej bunke.
? Obrovskú vďačnosť za technické vymoženosti, ktoré mi umožnili tento prežitok.
? Obrovskú vďačnosť za to, že takýchto múdrych a inšpiratívnych ľudí mám okolo seba.
Stačí tak málo – zmeniť uhol pohľadu a hneď sa javí svet inak. Za pár minút je krajší, farebnejší, láskavejší.
S Verčiným dovolením zdieľam aj pre vás. Nech tento text mám(e) po ruke vždy, keď ma(nás) prepadnú MORbídne myšlienky.
Včera jsme po večeři jen tak v klidu seděli a povídali si, když tu najednou došlo na téma mor. Ani nevím, jak to vzniklo. 🙂 A zjistili jsme, že o něm vlastně nic moc nevíme. Jen takové mlhavé povědomí, že byla kdysi nějaká šílená epidemie. Ale jak se přenáší, zda je to virové nebo bakteriální onemocnění, co se vlastně s člověkem děje, jsme nevěděli.
A tak jsme nelenili a vyhledali si to. A povím vám, je to síla.
Tady jeden dobový zápis:
Umírání začalo v Sieně v květnu. Bylo to ukrutné a strašné. A oběti umíraly téměř ihned. Otékaly pod pažemi a ve slabinách a padaly k zemi mrtvy během řeči. Otec opouštěl dítě, žena muže, jeden bratr druhého; neboť tato nemoc, zdálo se, zachvacovala dechem a pohledem. A tak umírali.
A nedal se nalézt nikdo, kdo by zakopal mrtvého za peníze nebo kvůli přátelství. Členové domácnosti nosili své mrtvé do příkopu jak jen mohli, bez kněze, bez bohoslužby. Ani zvony za mrtvé nezněly. Na mnoha místech v Sieně se vykopávaly velké jámy a plnily množstvím mrtvých. A umírali po stovkách ve dne v noci a všichni byli vhazováni do těch jam a zahazováni hlínou. A jakmile se tyto jámy naplnily, vykopávaly se další. A já, Agnolo z Tury, zvaný Tlustý, jsem vlastníma rukama zakopal svých pět dětí.
A ti, kteří přežili, byli jakoby zmatení a bez citů. A mnohé hradby a další věci byly opuštěny a všechny stříbrné, zlaté a měděné doly, které se nacházely na sienském území, byly opuštěny, jak se spatřuje; neboť na venkově… zemřelo mnohem víc lidí, mnoho pozemků a vsí bylo opuštěno a nikdo tam nezůstal.
A tak jsme tam pak chvilku seděli a představovali si, jak strašné to v té době muselo být a pak Domča povídá: Takže to, že tahle epidemie trvá teprve rok, je vlastně ještě dost dobrý…
A taky jsme si uvědomili, jak pohodlně se nám oproti morové infekci tahle přežívá. Máme internet, můžeme se zabavit, můžeme mluvit s lidmi na dálku, můžeme si objednat jídlo a dovezou nám ho domů, máme světlo a teplo v domovech.
Tohle je podle mě ten největší přínos historie. Že ve vás probouzí vděčnost.
Ďakujeme, Verča, za tvoj uhol pohľadu, ktorý prebúdza vďačnosť.
Ďakujeme, že sa delíš o seba, o svoj pohľad na svet a tým nás všetkých obohacuješ.
Pozdieľaj tento článok, prosím, ďalej. Pošli Verčino posolstvo tomu, kto potrebuje posilniť nádej a vieru.
Takto spoločne dokážeme vytvoriť vlnu vďačnosti a nakaziť svet. Láskou k životu.
S láskou
Miriam
Text od Verči nájdete na jej FB profile, kde sa delí o svoje vhľady a skúsenosti.
Vytvor si svoj vision board (nástenku snov) teraz, na začiatku roka. Je na to práve ideálny čas.